Lidé jsou různí, a různý je tedy i jejich vztah k cestování. Zatímco někteří jako já využijí každou příležitost ke zmizení za hranice všedních dní a naší země a nezdráhají se kvůli tomu obětovat ani čas, ani peníze a ani pohodlí, jiní se třeba nikdy nikam nevydají, protože je děsí klidně už i jenom ta představa, že by nebyli ve známém prostředí mezi známými lidmi.
My lidé jsme prostě různí. Ale většina z nás přece jenom aspoň někdy aspoň někam cestovala. Protože i ti největší peciválové nakonec neodolají pokušení někam vyrazit, zejména když už všichni, kdo je obklopují, někde byli, zatímco oni pořád ještě ne. Přece se nenechají zahanbit!
A tak se cestuje. Ti, kdo to chtějí mít nejjednodušší, si samozřejmě zvolí pomoc od nějaké cestovní kanceláře a vyberou si některou z nedalekých a známých destinací, jichž se nikdo nebojí. Protože je tam z dohodnutého místa odvezou i je zase přivezou zpátky, během pobytu se o ně postará nějaký ten delegát. A nic se nemůže stát.
Ale skuteční cestovatelé podle mého osobního názoru na takových místech a takovým typem cestování nanejvýš začínají. A sotva se otrkají, zamíří někam dál, tam, kde už jen tak někdo z našinců nebyl. A i ti mají na výběr. Namísto běžných míst typu Chorvatsko, Itálie, Rakousko a podobně, volí třeba vzdálené země v Asii, Africe nebo třeba Jižní Americe. Prostě místa, kde se dá vidět dost toho neviděného a zažít dost toho nezažitého. A nejedou tam jen tak jako balíci zavření v dopravním prostředku, kteří se dívají pouze skrz okna onoho autobusu nebo vlaku a pak zase zamíří zpět. Jedou tam, aby ona místa okusili doslova na vlastní kůži. Což je třeba někdy i určitý risk, který se ale vyplácí. Protože přináší zážitky, které jen tak někdo nemá. A navíc to dodá člověku i odvahu a kuráž. A ten, kdo zvládl podobné cesty, se pak jen tak něčeho nezalekne ani v běžném životě.